Záchrana biskupské mincovny
Právo, tisknout, či razit vlastní měnu dnes přináleží pouze státům, nikoli soukromým subjektům. V minulosti tomu bylo také tak a ražba mincí byla výsadou císařů, knížat a králů. Ve středověku, ale i novověku byla čas od času učiněna výjimka, kdy feudál udělil za zcela mimořádné zásluhy podřízenému subjektu právo vlastní ražby mincí. V českých zemích se této výsadě těšili např. Pernštejnové, Šlikové, Valdštejn a také olomoučtí biskupové. Ti získali své právo již ve 40. letech 12. století. Bylo vázáno k hradu Podivín, ale později zapadlo ve víru dějin. Výjimečný muž své doby, kardinál a olomoucký biskup František Dietrichstein usiloval o potvrzení tohoto starého privilegia. Povedlo se, za svou výraznou podporu habsburské rodiny obdržel 5. 1. 1608 od císaře Rudolfa II. listinu, jejíž obsah znovuobnovil biskupům mincovní privilegium, jak sám císař napsal – „na věčné časy“. V důsledku toho byla v Kroměříži zřízena mincovna, v jejíchž prostorách začala být tato výsada realizována. Mincovna sice později vyhořela, ale v mincovní činnosti se pokračovalo i za vlády následných biskupů a to již v nové moderní budově na Sladovnickém předměstí, kterou nechal postavit biskup Karel II. Liechtenstein. Produkce mincovny byla značná a v některých letech v intenzitě ražby dokonce předčila i mincovny císařské. Její činnost ustala až na přímý zásah císařovny Marie Terezie. Poslední ražby kardinála Leopolda Egkha opustily mincovnu v roce 1759. Od té doby budova sloužila pouze jako ubytovna biskupských úředníků. Stála v sousedství mlýna, který roku 1897 zcela vyhořel a již nikdy nebyl obnoven. V důsledku toho, že jeho mohutný náhon (pro 22 mlýnských kol) byl odvodněn a zasypán, docházelo k postupnému sedání podloží a rychlé destrukci mincovny. Stav se natolik zhoršil, že museli být vystěhováni i všichni nájemníci. Budova byla na pokraji asanace.
Dochované středověké i novověké mincovny v Evropě jsou velmi ojedinělé, zvláště pak mincovny nevládní. V našem případě jde o mincovnu patřící církevní instituci, což ještě umocňuje její výjimečnost.
Není proto překvapivé, že myšlenka, zachránit tuto budovu na sebe nenechala dlouho čekat. Již na první výroční schůzi, konané dne 4. 1. 1961 v muzeu v Kroměříži, byla deklarována vážnost situace a záchrana budovy prohlášena za základní povinnost kroměřížského numismatického spolku.
V té době bylo však takřka nemožné získat tolik potřebné finanční prostředky na její záchranu a tak budova i nadále chátrala.
O pár let později (1965) ředitel muzea v Kroměříži Václav Tomášek apeluje na členské schůzi k novému nasazení sil na záchranu mincovny. Sám si vyžádá doporučení od renomovaných odborníků NSČS, jakými byli Emanuela Nohejlová – Prátová a Jiří Sejbal. Do problému se také snaží zainteresovat památkovou komisi ONV a OV KSČ. O rok později skutečně k jednání se zástupci ONV došlo, ale ani z něj nevzešlo nic, co by věc posunulo kupředu. Uběhlo dalších dlouhých 10 let.
Pozdější předseda František Färber osobně intervenoval ve věci záchrany mincovny až na Ministerstvu kultury (1977), ani zde se nepodařilo finance pro opravu sehnat. Dohodl se proto s ředitelem Muzea Kroměřížska, že zachrání alespoň pískovcovou desku, umístěnou nad vchodem do budovy. Vlivem sedání hrozilo její prasknutí.
V roce 1978 bylo město Kroměříž zařazeno do seznamu památkových rezervací a mezi historické objekty byla zařazena i mincovna, což dalo naději na její zachování. O dva roky později se věci konečně daly do pohybu. Byl dán příslib zařadit opravu mincovny do 7. pětiletky. Dokonce byl stanoven i rozpočet ve výši 4 milióny korun. K provedení geologického průzkumu a stavebních prácí byla vybrána firma Ingstav Kojetín. Práce však započaty nebyly. Namísto toho začalo vleklé jednání o kvalifikaci památky. Až o dva roky později (1982) byl za velkého přispění J.Sejbala objekt prohlášen za památku I. stupně. Ministr kultury Milan Klusák uvolnil na opravu první milión korun, ale ten k záchraně nepřispěl. Správa zámku za tyto peníze opravila kolonádu. Mincovna musela opět počkat. Probíhaly sice jednání s projektantem a dodavatelem prací, ale vlastní projekt byl předložen až v roce 1985. V tomto roce se poprvé „hráblo“ do země. Stavba začala zpevňovacími pracemi. Zajistit statiku bylo nákladnější, než se předpokládalo. Celé kubíky betonu mizely v „kapsách“ starého náhonu. Celkem si betonážní práce vyžádaly tolik úsilí a materiálu, že vyčerpaly podstatnou část rozpočtu. Stavba pak postupovala pomalu několik let. V roce 1989 jsme již věřili, že náš sen bude naplněn. Laskavostí přátel v bitterfeldské pobočce nám bylo umožněno obkreslení a ofotografování středověkých mincovních strojů v muzeu Stolberk v NDR. Delegace ve složení - přítel Färber, Bergmann, Vláčil a Adamíček podnikli tuto cestu v pohnuté době pro NDR i pro naši vlast (20. -22.11.1989). Tato dokumentace pak měla sloužit k výrobě kopií, které byly určeny pro stálou expozici v „naší“ mincovně.
Píše se rok 1994 a hrubá oprava budovy včetně střechy je hotová, ale tím jsou také vyčerpány veškeré finance. Stavba se zastavuje. Agilní členové pobočky bijí na poplach. Apelují na Městský úřad, regionální podnikatele, poslance, státní organizace a kulturní instituce. V září je založena „Nadace na záchranu kroměřížské mincovny“. Zakládajících členů je značné množství, což posiluje naději v dokončení díla. Byla to samozřejmě naše pobočka, město Kroměříž, regionální klub UNESCO, Muzeum Kroměřížska, Arcibiskupský zámek a zahrady, Arcibiskupství olomoucké, Proboštský farní úřad u sv.Mořice v Kroměříži, Okresní úřad v Kroměříži, Moravské zemské muzeum v Brně, Moravská numismatická sekce v Brně a několik významných regionálních firem.
Staveniště mincovny navštívil ministr kultury Jaromír Talíř a uvolnil finanční prostředky na dokončení rekonstrukce. V roce 1997 jsme na vlastní náklady zajistili výrobu kopií mincovních strojů u uměleckého kováře Jiřího Jurdy z Přerova a pro stálou expozici věnovali „mincovně“ galvanické kopie mincí olomouckých biskupů. Ty v dobách, kdy vykonával funkci ředitele zámku, pořídil náš člen, přítel Hlobil. Dokončovací práce ještě pozastavily v létě 1997 povodně, když voda z Moravy natekla až do přízemí budovy.
V pátek 16. července roku 1998, u příležitosti oslav 150. výročí Kroměřížského sněmu, byla mincovna za přítomnosti arcibiskupa olomouckého Mons. Jana Graubnera, ministra kultury Jaromíra Talíře, čelních představitelů okresu, města a ÚV ČNS slavnostně otevřena. K této významné události jsme uspořádali třídenní mezinárodní numismatické sympozium, s bohatým kulturním programem. Byla vydána pamětní medaile s portrétem biskupa Karla II. Liechtensteina a biskupskou mincovnou, jejímž autorem je akademický malíř Karel Zeman.
Podařilo se nám zapůjčit originály listin českého knížete Vladislava II., potvrzující olomouckým biskupům vlastnictví hradu Podivína s mincovním právem, privilegium Rudolfa II. o obnově mincovního práva olomouckých biskupů, testament Bruna ze Schauenburka a také originály nájemních smluv biskupů s nájemci (Gariboldi, Hanz Losz, Jan Jakub Huser, konsorcium Rudavský – Tengelott – Hausperský). Vše jsme dovezli z Moravského zemského archívu Opava, z pobočky v Olomouci s laskavým svolením Dr.Balatkové. Tyto unikátní archiválie byly po dobu slavností veřejně vystaveny v budově mincovny.
Dne 4. prosince téhož roku v Japonsku byly ve městě Kijoto Kroměřížské zahrady a zámek zapsány do seznamu UNESCO.
V současnosti mincovna slouží jako muzeum moravského mincovnictví.
